Naše značka: 1259 K č.j.: 37C 68/97 V Praze dne 9. srpna 2002
Žalobce: Jiří Hradec, r.č. 471230/010, hudební skladatel,
bytem Praha 3, Přemyslovská 37
zastoupen: JUDr.
Pavlem Pileckým, advokátem, číslo osvědčení 1200,
se sídlem Rokycanova 240/27, 130 00 Praha 3
Žalovaný: OSA Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, se sídlem Československé armády 20, Praha 6,
Věc: o zaplacení částky Kč 340 596,- s příslušenstvím,
o zaplacení částky Kč 264.548,13 s příslušenstvím,
o zaplacení částky Kč 169.120,54 Kč s příslušenstvím
odvolání žalobce do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května
2002 č.j. 37C 68/97-155
soudní poplatek za odvolání
ve výši 30.970,- Kč
bude zaplacen na účet soudu po sdělení
čísla účtu a dalších údajů nutných pro specifikaci platby
dvojmo
Vážený senáte Vrchního soudu v Praze
Dne 26. července byl žalobci prostřednictvím jeho právního zástupce doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2002 č.j. 37 C 68/97-155 kterým bylo rozhodnuto takto :
Zamítá se žaloba s žalobním návrhem, že žalovaný je povinen zaplatit k rukám žalobce částku Kč 264.548,13 spolu s 19% úrokem z prodlení od 19. prosince 1994 do zaplacení této částky, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Zamítá se žaloba s žalobním návrhem, že žalovaný je povinen zaplatit k rukám žalobce částku 340.596,-- Kč spolu s 19% úrokem z prodlení od 2. března 1996 do zaplacení této částky od právní moci rozsudku.
Zamítá se žaloba s žalobním návrhem, že žalovaný je povinen zaplatit k rukám žalobce částku Kč 169.120,54 spolu s 19% úrokem z prodlení od 1. ledna 1997 do zaplacení této částky, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku podává žalobce prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené lhůtě odvolání, když písemné vyhotovení rozsudku bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 26.7.2002..
Napadenému rozsudku vytýká tyto vady, ve kterých spatřuji nesprávnost napadeného rozhodnutí.
Žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 27.12.1995 (sp. zn. MS v Praze 37 C 105/95) se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení autorské odměny za užití hudebních děl, které byly šířeny ve veřejnoprávní televizi za období od 1.10.1992 do 30.9.1993 ve výši Kč 264.548,13 s 19% úrokem z prodlení od 19.12.1994 do zaplacení. V předmětné žalobě odůvodnil žalobce výši požadované částky konkrétním přehledem jeho hudebních děl i konkrétním minimálním rozsahem vysílání jeho hudebních děl v souladu s námitkami proti vyúčtování ze dne 6.2.1995, které uplatnil žalobce u žalovaného.
Žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 22.8.1997 (sp. zn. MS v Praze 37 C 68/97) se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení autorské odměny za užití své hudby při provozování televizního vysílání (ČT, NOVA, PREMIÉRA) za období od 1.10.1993 do 31.12.1994 ve výši Kč 340.596,-- s 19% úrokem z prodlení od 2.3.1996 do zaplacení.
V předmětné žalobě žalobce konkrétně odůvodnil výši požadované částky podrobným propočtem, který vycházel z hlášení o užití hudby pro Intergram, když toto hlášení a bylo to i následně důkazně potvrzeno, je identické s hlášením užití hudby, které bylo k dispozici žalovanému.
Žalobou podanou Městskému soudu v Praze dne 28.12.1998 (sp. zn. MS v Praze 37 C 157/98) se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení autorské odměny za užití hudebních děl při provozování televizního vysílání (ČT, NOVA, PREMIÉRA) za období od 1.1.1995 do 31.12.1995 ve výši Kč 169.120,54 s 19% úrokem z prodlení od 1.1.1997 do zaplacení.
Žalobce ve všech třech později spojených kauzách jako rozhodnou skutečnost uvedl, že za předmětné období žalovaný autorskou odměnu za užití hudby žalobce při provozování televizního vysílání zaplatil, ovšem ve výši neodpovídající užití děl žalobce.
Žalobce doložil soudu spolu s žalobami listinné důkazy, dosvědčující že žalovaný dodal žalobci listiny vyúčtování, které je zcela nepřezkoumatelné.
K meritu věci žaloby o zaplacení Kč 264.548,13 s příslušenstvím se žalovaný písemně nevyjádřil.
K meritu věci žaloby o zaplacení Kč 340.596,-- s příslušenstvím se žalovaný písemně vyjádřil jen v odporu do platebního rozkazu MS v Praze ze dne 22. října 1997 sp. zn. 37C 68/97, ve kterému uvedl svá tvrzení - námitku překážky věci zahájené (totožná skutková tvrzení a totožné období s žalobou žalobce vedenou u MS v Praze pod sp. zn. 37C 107/95) a že žalovaný žalobci za období od 1.10.1993 do 31.12.1994 nic nedluží, stejně, jako mu nedluží za léta předchozí, či následují s tím, že žalovaný eviduje, kontroluje, počítá a protože kontroluje, může v odůvodněných případech i blokovat výplatu autorských honorářů a že publikuje hospodářské výsledky.
K meritu věci žaloby o zaplacení Kč 169.120,54 s příslušenstvím se žalovaný písemně vyjádřil jen v odporu do platebního rozkazu MS v Praze ze dne 20. ledna 1999 sp. zn. 157/98, ve kterém uvedl že žaloba je nepřezkoumatelná a vnitřně rozporná.
Tolik k výchozímu stavu sporů, které byly v důsledku usnesení MS v Praze ze dne 11.3.1999 č.j. 37C 157/98 -16 a usnesením téhož soudu ze dne 2.10.1998 č.j. 37C68/97 27 spojeny ke společnému projednání, z kterého vyplývá (žalovaný časová období, ač ve vyúčtováních zcela chybí, nezpochybnil), že předmětem sporu je časové období od 1.10.1992 do 31.12.1995.
Na předmětný spor se tak v plném rozsahu vztahuje Zákon o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) č. 35/1965 sb. ve znění zákona č. 89/1990 Sb., zákona č. 468/1991 sb. a zákona č. 318/1993 Sb. Autorský zákon byl přitom až novelou, zákon č. 318/1993 pozměněn tak, že s účinností od 1.1.1994 se vypouští § 1, § 35 odst. 3, § 40 a 41 a §44 odst. 1 písm b) a s účinností od 1.1.1995 se vypouští § 42 a 43.
Dále se v plném rozsahu na předmětný spor vtahuje režim zákona č. 81/1957 Sb. ve znění pozdějších novel, režim zákon č. 82/1957 ve znění pozdějších novel a podzákonné právní normy a to vyhláška Ministerstva kultur\ č. 196/1954 Ú.l., vyhláška Ministerstva kultury ČR č. 115/1991 Sb. a vyhláška Ministerstva kultury ČR č. 241/1991 Sb.
Tyto normy dokládají monopolní postavení žalovaného, když v souladu ustanovením § 44 odst. 1 písm. a) autorského zákona účinného v rozhodné době, měl tento v oboru působnosti uveřejněná díla hudební s textem nebo bez textu rozsah výhradního oprávnění vybírat odměny za vysílání rozhlasem nebo televizí a to nevýdělečně, když z vybraných odměn a náhrad si byl žalovaný oprávněn srazit režijní srážku v obvyklé výši, nejvýše však 10 % na náklady spojené s jeho činností.
Rozhodnou skutečností předloženou žalobcem soudu je fakt, že když žalobce uzavřel se žalovaným dne 19.2.1987 smlouvu o výhradním zastupování ve výkonu autorských práv k hudebním dílům tak to bylo v čase, kdy žalobce právně, ani fakticky nemohl jinak, než se dát k výkonu svých autorský práv zastupovat žalovaným. Monopol žalovaného byl v té době neomezený. Neomezený monopol žalovaného zůstal fakticky i po přijetí zákona č. 89/1990 Sb., kterým byl s účinností od 1.6.1990 vložen do § 44 autorského zákona odstavec druhý pouze formálně právně umožňující žalobci vykonávat svá práva z autorského zákona bez prostřednictví žalovaného. Právní řád neznal za období, které je předmětem žaloby pojem oprávněného hromadného (kolektivního) správce (tento pojem zavedl až zákon č. 237/1995 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.1.1996).
S podsunováním zákona č. 237/1995 Sb., či jiných historických norem na danou problematiku přišel vedle žalovaného, též JUDr. Jiří Kordač, soudem neustanovený znalec z oboru právní vztahy k cizině.Jednak tím uvedl v rozporu se skutečností, že se spor týká časově výlučně období až po roce 1992 (bohužel se s touto nepravdou v odůvodnění ztotožnil i soud prvního stupně). Dále tím, že na straně 3 svého elaborátu uvedl nepřichází v úvahu 1. případy hromadného inkasa autorských honorářů se strany OSA, včetně honorářů žalobce, které by byl žalobce oprávněn vymáhat na žalovaném podle § 7 odst. 3 zákona č. 237/1995, o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných (platného od1.1.1996 do 30.11.2000), ani 2. případ individuálního výkonu práva autorského na podkladě přímých licenčních smluv mezi autorem (event. zastoupeným agenturou nebo advokátem) a uživatelem jeho děl (např. ČT), což nikdy žádný autorský zákon nejméně od r. 1896 zákon č. 197/1895 ř.z. ani zákon č. 218/1926 Sb., jeho novela č. 120/1936 Sb., dále pak zákon č. 115/1953 Sb., zákon č. 35/1965 Sb. a jeho novely z let 1990 až 1996 až po nový, nyní platný zákon č. 121/2000 Sb. nevylučoval. Takovouto možnost měl a má autor hudebních děl se všemi výhodami a nevýhodami tohoto řešení, pokud by nebyl srozuměn se systémem výkonu svých práv hromadným (kolektivním) správcem (v tuzemsku OSA)
Případ individuálního výkonu práva autorského nebyl právně možný za účinnosti zákona č. 35/1965 Sb. od 1.7.1965 do 31.5.1990 a fakticky nebyl možný i později, když první legislativní pokus v tomto směru byl právě až zákon č. 237/1995 Sb.
Nemůže proto pro daný spor platit fikce JUDr. Jiřího Kordače, že rozhodl-li se autor dát se ve výkonu svých autorských práv zastupovat k tomu oprávněným hromadným správce, přijal tím závazek nevykonávat svá individuální práva sám a že zároveň s tím autor vzal se souhlasem na vědomí, že se dobrovolně podřizuje režimu hromadného správce, který jak bylo důkazně prokázáno není ve svém vyúčtování ochoten uvést období, za které provádí zcela nekonkrétní a nepřezkoumatelné vyúčtování.
Žalobce důkazně prokázal listinnými důkazy, podrobným matematicky přesným propočtem svého nároku v důsledku skutečnosti, že hlášení pro žalovaného i Integram jsou totožná oprávněnost svého požadavku. (žalobce je u svých děl autor, aranžér, interpret i výrobce)
Soud prvého stupně se opomenul ve svém odůvodnění vypořádat s argumentací žalobce, který v žalobách o zaplacení Kč 340.596,-- s příslušenstvím a Kč 169.120,54 s příslušenstvím vycházel ze zásadního a jednoduchého porovnání - ze shodných podkladů hlášení žalobcovy hudby. Jak společnost Intergram, tak žalovaný dostávali v případě žalobce, jak bylo důkazně prokázáno, identická hlášení, přičemž společnost Intergram má ve svém vyúčtování mnohem vyšší stopáž hudby než žalovaný. Rozdíl byl pro žalobce podkladem k výpočtu žalované částky, a tato skutečnost má tedy nepřehlédnutelný význam.
Oprávněnost svých požadavků prokázal žalobce videoprojekcí provedenou jako důkaz při jednání soudu dne 19. 5.2000 V soudní místnosti žalobce přehrál za přítomnosti ředitele OSA Slaniny a zodpovědné pracovnice ČT Šumšálové pomocí videa a televizoru videozáznamy desítek žalobcem reklamovaných pořadů, vyjmenovaných i v dopise OSA do ČT z 18.4.1995. Vyvrátil tak písemné důkazy - korespondenci ČT s OSA (21.3.1996, 6.5.1996) ve které je tvrzeno, že předmětné pořady neměly hudbu. Žalobce doložil, že měly hudbu a to jeho, což při dokazování u soudu nikdo nezpochybnil.
Žalovaný v tomto upozorňuje odvolací soud, že o důkazech provedených při jednání soudu dne 19.5.2000 není ve výčtu provedených důkazů na straně 3 napadeného rozsudku ani zmínka a že se soud s tímto důkazem ve svém odůvodnění nevypořádal.
Naopak žalovaný neprokázal svá tvrzení, že eviduje, kontroluje, počítá a protože kontroluje, může v odůvodněných případech i blokovat výplatu autorských honorářů a že publikuje hospodářské výsledky. Žalovaný se ve svých výstupech brání jakékoliv konkretizaci časového období, data užití pořadů a jejich názvů atd. - ač sám při reklamaci žádá autora o konkrétní údaje o užití hudebního díla (s důkazy). Soud prvého stupně opomenul při vyhodnocování důkazů, tu prokázanou skutečnost, že žalovaný v jím vystavovaných podkladech pro vyúčtování tím, že podsunuje k 1 min. 100 vteřin, prokázal sám, že nezná základní početní úkony, úmyslně poškozuje žalobce, protože výsledky jeho propočtů v důsledku manipulace s vteřinami směřují v neprospěch autora.
Při jednání u soudu žalovaný opakovaně odmítal uznat nároky žalobce a argumentoval tvrzením, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Na obranu svého odmítavého stanoviska k žalobám předložil potom soudu prvního stupně 101 balíků listin bez dokladu o jejich zaúčtování a z účetního hlediska zcela neprůkazných.
Není na žalobci, aby sám fyzicky soudu důkazy dodal, ale stačí, aby důkazy označil.
Pokud ten, kdo byl vyzván, aby doložil důkazy toto odmítne, je na soudu, aby prostřednictvím donucovacích prostředků dokázal provést dokazování označeným důkazem.
Žalobce dal soudu prvního stupně žádost, aby si vyžádal od žalované strany a poté byl proveden důkaz těmito listinami:
- Analytickou evidenci pohledávek a závazků, vždy ke konci kalendářního roku a to za každý rok, jež je obsažen v období, které se týká spojených žalob. ( Analytická evidence je nedílnou součástí účetní závěrky )
- Účetními doklady prokazující způsob zaúčtování všech hlášení obsažených ve 101 balících předložených soudu žalovanou stranou.
- Průkaz dokládající, jakým zpracováním došla žalovaná strana k odměně náležející žalobci k podílu z příjmů od ČT, případně k podílům z příjmů z jiných zdrojů.
- Průkazy dokládající, jak tyto údaje souvisí s analytickou evidencí pohledávek a závazků ke konci každého kalendářního roku, který je součástí žalovaného období.
- Evidencí prokazující, jak vznikaly jednotlivé
závazky žalované strany vůči žalobci a jak byly hrazeny.
(To je prokázání souvislostí mezi předloženými balíky a odměnami vyplacenými žalobci. Pro příklad - v balíku z toho a
toho měsíce toho a toho roku je tolik hlášení týkajících se těchto pořadů, ve
kterých byla hudba žalobce, z nichž žalobci náleží tolik a tolik peněz,
které mu byly zaslány tehdy a tehdy.)
Soud prvního stupně tomuto požadavku nevyhověl a v odůvodnění svého rozhodnutí se s tímto důkazním návrhem žalobce nevypořádal, když požadavek žalobce zcela opomenul.
Nevyhovění tomuto požadavku je významné i z toho důvodu, že žalobce předložil jako listinný důkaz soud prvního stupně Znalecký posudek Ing. Josefa Špryňara z 22.5.2000 č. 87/00 ( ze spisu vedeném Obvodním soudem pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 219/97 spor mezi žalobce a žalovaným o zpřístupnění účetní závěrky), který prokazuje neprůhledné hospodaření OSA, nepřístupnost jeho účetní závěrky a tedy nevěrohodnost žalovaného
Stejně tak soud prvního stupně při odůvodnění svého rozhodnutí opomenul, že
1. Žalobce vložil do spisu jako důkaz, že předmětné pořady ČT měly hudbu a to žalobcovu, hudební nosič CD s hudbou z pořadů Debata, Setkání s obrazovkou, Listárna, Duel, Pražský večerník, Trh Obchod Finance, Burzovní Obchodní Servis, HIPS, Auto moto revue, Události, Události komentáře, Zprávy, Zpravodajství, Studio sport, Tutovka, Počasí, atd.
2. Žalovaný nevyužil k vyřešení žalobcových reklamací nástroje, které měl k dispozici. Soud prvního stupně měl k dispozici (a ve spisu je založena) smlouva mezi OSA a ČT ze 4.3.1993, dle níž "ČT je povinna vést a předkládat OSA přesné a úplné denní záznamy o užití hudebních děl", dále, že "OSA je oprávněn kontrolovat veškeré podklady, které ČT předloží OSA na základě této smlouvy". Podobné smlouvy měla OSA s ČNTS (NOVA z 9.2.1994), s Premiéra TV (Prima, 11.1.1994). Soud prvního stupně ve svém odůvodnění použil jako argument proti žalobci tvrzení, že žalovaný nemá možnost kontroly, ač byl prokázán přesný opak tvrzení žalovaného.
3. Žalovaný ve vyúčtování neposkytuje autorům údaje za jaké konkrétní pořady, kdy a kým odvysílané, zasílá honorář, že některé druhy užití hudebních děl úmyslně neproplácel (znělka, předěl, hudební improvizace).
To, že se soud prvního stupně e nevypořádal se zjištěním, že program OK3 vysílaný též v rozhodné době ( říjen až prosinec 1992) kde byla značně užívána hudba žalobce - nebyl hlášen ani proplácen přičemž šlo o cca 1/3 vysílacího času ČT dokumentuje též nesprávnost napadeného rozhodnutí.
Za zvlášť závažné pochybení soud prvního stupně považuje žalovaný to, že se tento nevypořádal s tvrzením žalobce, že jeho nárok je z části důvodný též i proto, že si žalovaný v rozhodné době neoprávněně strhával vyšší režijní srážku, než mu povoloval obecně závazný právní předpis. Rozdíl mezi oprávněně možnou režijní srážkou a žalovaným prováděnou režijní srážkou je součástí žalobcem žalované částky.
Žalovaný již výše uvedl, že na předmětný spor se vztahuje též obecně závazný právní předpis a to vyhláška Ministerstva kultury ČR č. 241/1991 Sb. ze dne 22. května 1991, která byla účinná do 31.12.1995, tedy po celé období, které je předmětem sporu.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30.11.2001, č.j. 37 C 68/97 138 ustanovil soud znalcem z oboru autorské právo Ústav práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního, se sídlem Praha 1, Nám. Curieových 7 s tím, aby na základě soudního spisu, připojených vyúčtovacích dokladů, event. na základě zvukového materiálu předloženého žalobce, zodpověděl následující otázky:
- Lze z dokladů, předložených žalovaným, vypočítat, jakou finanční částku měl žalobce obdržet za žalované období.
- Pokud výše uvedený propočet nelze provést, jaké další doklady znalec potřebuje k tomu, aby mohl zodpovědět uvedenou otázku.
Soudu byl zaslána listina datována ze dne 12. března 2002 sice s hlavičkou toho, kdo měl znalecký posudek zpracovat, ale podepsána soudem neustanoveným znalcem z oboru právní vztahy k cizině JUDr. Jiřím Kordačem s razítkem této fyzické osoby.
Předmětná listina nemá náležitosti posudku dané obecně závazným právním předpisem - § 13 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb.
Žalobce v tomto směru považuje za nejzávažnější vadu to, že předmětná listina dle obsahu (strana dvě, druhý odstavec) není znaleckým posudkem soudem ustanoveného znlaleckého pracoviště, ale vyjádření podepsaného znalce JUDr. Jiřího Kordače. Dále tato listina postrádá na poslední straně ustanoveným znalcem (viz usnesení soudu ze dne 30.11.2001 č.j. 37C 68/97-138) připojenou znaleckou doložku, která obsahuje označení seznamu, v němž je znalec zapsán, označení oboru, v němž je oprávněn podávat posudky, a číslo položky, pod kterou je úkon zapsán ve znaleckém deníku.
Vzhledem k těmto skutečnostem nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem a tento posudek nebyl tím, kdo byl jako znalec soudem ustanoven, stvrzen, doplněn, či jinak blíže vysvětlen.
Dále vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nebyly splněny předpoklady, aby soud prvního stupně dne 29.8.2002 vyhlášeným usnesením přiznal Univerzitě Karlově v Praze, právnické fakultě, se sídlem Prah 1, nám. Curieových 7 znalečné ve výši 15.000,- Kč, protože nemá-li znalecký posudek náležitosti dané obecně závaznými právními předpisy, nelze ani přiznat náklady spojené s posudkem.
Soud ve skutečnosti dne 29.5. 2002 neprovedl výslech ustanoveného znalce (jak je nesprávně protokolováno), ale výslech stranami sporu nenavrženého svědka - osoby JUDr. Jiřího Kordače.
Žalobce má zato, že již z výše uvedených důvodů vadný znalecký posudek nemůže sloužit jako důkaz znaleckým posudkem, ani jako důkaz listinný.
K samotnému výslechu osoby JUDr. Jiřího Kordače musí žalobce nově sdělit soudu, že JUDr. Jiří Kordač přesto, nebo též proto, že byl poučen jako znalec, neuvedl okolnosti (zamlčel okolnosti), které mají se zřetelem na jeho poměr k věci podstatný význam pro rozhodnutí soudu, a to, že je zaměstnancem Ministerstva kultury ČR, kde pracuje v oddělení, které dalo žalovanému licenci, jeho nadřízenou byla JUDr. Alexandra Wünschová, nynější ředitelka OSA. JUDr. Alexandra Wünschová, byla v předmětném sporu slyšena jako svědkyně, protože jako vedoucí pracovnice ČT odpovídala za nehlášení užití hudebních děl a za skartaci hlášení provedenou v rozporu se zákonem u účetnictví.
Jak ředitel soudem ustanoveného znaleckého pracoviště tak i JUDr. Jiří Kordač vzhledem ke své kvalifikaci museli vědět jaké důsledky mohou vyvolat svým jednáním, či opomenutím, které je výše popsáno. Jejich pochybení vedlo mimo jiné k vyvolání myšlenkových úvah a jejich podsunutí soudu typu, že žalobce je obtěžující osoba, která chce peníze a vlastně neví za co.
Žalobce neuplatňuje neopodstatněné požadavky a akceptuje zákonné, logické i věcné skutečnosti ozřejmující povahu sporu. Chápe, že při obrovském množství údajů, které uživatelé poskytují hromadnému správci, nelze dosáhnout stoprocentní přesnosti při jejich zpracování pro účely vyúčtování odměn. JUDr. Kordač sdělil soudu, že vše by zvládl pouze odborně vyškolený tým pracovníků za několik měsíců, statisíce Kč na úkor ostatních autorů, počítače, speciální program. Žalovaný však tvrdil, že takové zázemí má. Navíc již žák základní školy zvládne na počkání výpočet: např. "Zpravodajství" byl denní pořad s reprízou a 1 minutou mé hudby, tj. 365 x 2 = 730 pořadů za rok, x1 min. = 730 minut hudby, násobeno hodnotou 1 min. v konkrétním roce, např. x 23,-Kč = 16.790,-Kč.
Předmětný spor není sporem o neidentifikovatelných užitích hudby, o diskotékách ani o zahraničí, jak je žalobci podsouváno. Žalovaný nemíní žalobci proplatit užití hudebních děl dle autorského zákona, dokonce ani v případech, kdy jejich užití bylo nepřehlédnutelně známo miliónům posluchačů (např. pořad ČT Debata).
Výše uvedené vady dle žalobce naplňují tyto odvolací důvody
- soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům,
- řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
- soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností,
- soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním,
- dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny ( vztah JUDr. Jiřího Kordače k žalovanému )
- rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Navrhuji proto, aby Vrchní soud v Praze, co soud odvolací, napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2002 č.j. 37 C 68/97-155 zrušil a vrátil věc soud prvního stupně, popřípadě, aby po doplnění dokazování změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví.
Jiří Hradec