|
JUDr. Slanina: „OSA podala žádost o dvojzápis. Zdůrazňuji prosimvás,
že ten zápis podala OSA, protože se začalo šířit, někde sem to četl, ale
to, to to ne, není chyba jako těch zpracovatelů toho programu Nadoraz, protože
u nich se to nevyskytuje, ale někde se, jako že si, že to požádalo ministerstvo
o ty zápisy v tom rejstříku. Není pravda, to požádala OSA, já vám ukážu
potom, k všemu co mluvím vám ukážu originální doklady, ano. Takže požádala,
požádala o to OSA, o dvojzápis, to znamená, jednak o zápis té nové právní
formy a současně o výmaz té staré právní formy. A soud, opětovně se dostal
do situace, že váhal. A nebyla OSA ten případ, kdy někdo si podal žádost
o zápis do obchodního rejstříku a ještě ten den, nebo druhý den je zapsán,
OSA nebyla tento případ. OSE to trvalo celé měsíce a byla k tomu celá řada
porad na různých stupních a úrovních. My sme se účastnily pouze některých,
víceméně nahodilých a já vám můžu z osobní zkušenosti říct, že si vzpomínám,
když jsem dostal zase jednu z urgencí ministerstva - proč se OSA dostatečně
nestará o to, aby ten zápis již byl proveden, že ministr rozhodl už v červnu,
autoři se rozhodli v únoru, ministr než to vydal, než to zúřadoval, tak
mu to trvalo do června a teďka už byl podzim a a nic. Tak ministerstvo mně
urgovalo pravidelně každé dva týdny telefonicky, pak už mně i psali, ukáži
vám takový dopis a a při těchto urgencích se mně jednou stalo, že jsem tam
přišel a tam byla taková neformální porada na tom soudě, kde bylo asi sedm
těch soudců a říkali výborně tak pojďte, jakej je váš názor na to, my se
tady o tom hádáme a čistě kolegiálně a většina je toho názoru zapsat, ale
někteří jsou, že nezapsat. A tak se tam říkalo proč zapsat, proč nezapsat.
Jedna z těch otázek, která se řešila, že měl se zapsat každý o kom to říká
zákon, ano o kom to říká zákon, tak, se řešila otázka, jestli ten výnos
ministra z roku šedesát dva o tom, že se nějaký subjekt musí zapsat, jestli
je zákon nebo není zákon. Ale v tom roce devadesát dva se považovalo za
zákon všechno, co ukládalo povinnosti občanům. Prvního ledna devadesát tři
byla přijata ústava české republiky podle níž je možné povinnosti ukládat
občanům jenom zákonem. Ale do té doby byly stovky a tisíce povinností uložených
vládními nařízeními, různými výnosy ministerstev a dekrety, já nevim jak
se to všechno jmenovalo, to je celá sbírka těch druhotných norem existovala,
celá hierarchie těch norem a tam se těm občanům ukládaly povinnosti. A,
jaksi jeden ten názor byl, jako zákonnost znamenalo všechny tydle normy
dohromady a zákon se obecně myslelo, v tomto směru se myslelo cokoli. A
tak sem tam slyšel od těch soudců, tak když jsme zapsali organizace na základě
vládního nařízení, a někdo tam řek dokonce na základě vládního usnesení,
což je právnicky zajímavý, poněvadž vládní, vládní usnesení se nepublikovala
v té době a doručovala se dokonce pouze některým ministrům a to těm, kterým
vyplývaly z vládního usnesení úkoly, ano. A, takže tam bylo řečeno jako
z ně, z některých těch, od některých těch účastníků té neformální porady,
tak když jsme zapsali takovédlece, tak proč bychom nepsali, nenapsali OSU,
navíc, když byla i v podnikovým rejstříku a je dneska i v tom obchodním
rejstříku. A já se pamatuju dobře na takovou zvláštní scénu, že do této
porady přišla tehdy jejich vedoucí, nepamatuju si bohužel její jméno a teď
oni se ptali jí a ona byla toho názoru nezapsat, ano, ta vedoucí byla toho
názoru nezapsat. A takže ten poměr byl, já nevim třeba pět tři. Pět bylo
pro zapsat a dva byli pro nezapsat a ona přišla, takže najednou to bylo
pět tři. A teď ten pracovník, ten soudce kterej to měl rozhodnout, tak on
řek, výborně pane doktore, tady ste to slyšel, šéfka je toho názoru nezapsat,
nebudete zapsáni. A já sem řikal no tak se nedá nic dělat dejte nám to písemně
a na to ta šéfka řekla ne, ne, ne, tady je každý z vás soudce, každý z vás
je samostatný, je zodpovědný, nikdo se na mně nebude vymlouvat, nikdo se
na mně nebude vymlouvat, kdo je přesvědčený, že zapsat, zapíše každého o
kom je přesvědčený, kdo je přesvědčený, že nezapsat, nezapíše. Každý si
za své rozhodnutí odpovídáte, ano. Načež ten soudce řekl dobře, já to ještě
dneska udělám, klidně si pro to přiďte. A udělal to. Zmastili to jak to
zmastili, jo. Udělali už v tom, když to psali tak tam udělali nějakou chybu,
protože jak uvidíte na tom originále v tom textě udělala ta písařka nějakou
chybičku, ale jako úplně nepodstatnou pro všechno a zamazala jí bílou vodičkou
a ten soudce jí řekl no jó, ale to se musí celý předělat kvůli tý, že jo
co kdoví jaký je tam písmenko pod tim, nebo či písmenka sou tam, tak vona
řekla no a to to budu předělávat, no a nebo na to dáme eště jedno razítko,
tak aby bylo jasný, že to ta, takže přes to eště bouch jedno veliký kulatý
razítko navíc. Já vám ten materiál ukážu, takže na to bouchl eště vo to
jedno razítko navíc a co je důležitý prosimvás toto rozhod, soud vyznačil,
že toto rozhodnutí je v právní moci. Toto rozhodnutí, tady ho uvidíte, má
doložku právní moci, což znamená, že je pro každého z nás závazné. Je závazné
i pro ten soud, který, jak říká občanský soudní řád, z něho vychází. Je
věcí soudů i vyšší vrchního soudu a městského, aby se s tim vypořádaly,
e jako dál. Ale, já to jenom říkám proto, že už tehdy byla ta situace takhle
jako složitá, napjatá.“ |